Už pár týdnů netrpělivě pozorujeme Terezku a očekáváme, že se pustí a sama půjde. Minulý víkend jsem odjížděla na celý den na jarmark prodávat háčkované věcičky a kladla jsem manželovi na srdce, že ho „varuju!“, že budu zláááá pokud se Terka zrovna ten den pustí a půjde! Nestalo se tak. Terinka dál zvesela chodí kolem nábytku, za ruku, pěkně ťap ťap ťapity ťap. Chce to čas. U Terezky nic neobvyklého, ona má svůj klídek. Ale pořád jsme tento týden o tom chození mluvili a tak nějak jsme to cítili v kostech,že přijde změna. I Robert mi říkal: běda, jak se pustí, když budu v práci (chudák měl tento týden skoro celý do 18hod.). A Terouš? Nic. Klídek. Ťap ťap ťapity ťap kolem nábytku. A dnes? Přijde táta z práce, hladový sedá k jídlu, Terezka stojí před stolem, najednou se pustí a frnk jde po svých (dvou, ne po 4 jako pejsek) pěkně přes obývák až ke knihovně – docela dálka, na to že předtím ušla maximálně metr. Říkáme si: náhoda. A ono nééééé. Za chvíli jde hledat tatínka – který je kde jinde než u ledničky – a jde si pěkně po dvou! Tak to už jsem měla slzy v očích. Slzy neskutečné radosti, že to ta naše prdelka asi vážně pochopila, že to zvládne i bez držení a opory! A na večerní procházce s tatínkem to završila a pěkně si ťapkala na hřiště, koukněte na video:
Je to moje šikulka největší. Přeji jí mnoho bezstarostných krůčků životem. A …. Terezko! Nemusíš se bát! Maminka a tatínek ti vždycky budou oporou, i když už ses sama pustila a kráčíš světem!
